S hormony se už kamarádíme

Když jsem přemýšlela, čím začít tenhle článek, tak mě napadala úplně jiná slova. Ale pak jsem si sedla ke svému pracovnímu stolu, podívala se před sebe na můj krásný výhled, zaposlouchala se do zvuků zpívajících ptáčků a řekla jsem si, že prostě musím začít touhle fotkou. No není to fajn? :-)

20150531_141304

V takovém prostředí se tvoří krásně. Zvlášť po tak úžasném, energizujícím víkendu, který mám za sebou já. Pár měsíců jsem uvažovala nad kurzem Hormonální jógové terapie podle Dinah Rodrigues. Věděla jsem, že jistá paní pořádá kurzy v Praze. Jenže já jsem se o tuhle tematiku začala zajímat právě ve chvíli, kdy jsem se z Prahy odstěhovala. Nechávala jsem v sobě myšlenku nějakou dobu uzrát a právě ve správnou chvíli to přišlo. Lektorka kurzů už pro mě není jen anonymní osobou, ale získala jméno – Adéla Vaculíková. Domluva s ní byla úžasná a opravdu rychlá. Během pár dnů bylo jasné, že kurz v Mladé Boleslavi proběhne a já se začala neskutečně těšit. Kurz jsme měly vypsaný asi 2 měsíce předem, takže se pořád zdál strašně daleko. Najednou tu ale byl pátek a zbývala jen jedna noc. Vylezlo spoustu otázek. Jaké to bude? Co tam vlastně budeme dělat? Co tam bude za ženské? Mladé? Staré? Budeme si rozumět? A hlavně – jaká bude lektorka?

Na všechno by se dalo odpovědět jendím slovem, ale nepředbíhejme. V sobotu ráno se sešla parta žen různého věku a žádná nevěděla, co čekat. Trošku nervózně jsme si rozprostřely podložky po sále a čekaly, co bude. Všechny jsme už potkaly lektorku, která nás mile uvítala hned u recepce. Ta pravá vlna energie s ní ale přišla až po příchodu do našeho zaplněného sálu. Blondýnka s velkýma očima a neuvěřitelně pozitivním nábojem všude kolem sebe. Víkend jsme začaly vzájemným představením a ač to možná pro některé z nás bylo pouštění cizích lidí do soukromí, nakonec to bylo jen a jen dobře. Zjistily jsme, že všechny toho máme spoustu za sebou bez ohledu na věk. Slyšely jsme příběhy žen, které si vybojovaly místo na tomhle světě, stejně jako žen, které jsou nešťastné, ale mají vůli to změnit.

Celý víkend se pak nesl v duchu tréninku sestavy, proloženého příjemným povídáním na různá ženská témata. Najednou se nikdo nebál. Bavily jsme se otevřeně i o tématech, která jsou často tabu – bohužel. Přitom všechna témata jsou naší součástí a každá žena by měla mít někoho, s kým je může rozebírat. V sobotu večer jsem domů přijela příjemně unavená a cítila jsem, že moje vnitřní žena je ráda za to, co pro ni dělám. Dneska, v neděli, se mi domů ani moc nechtělo. Víkend utekl a najednou byl konec. Vždyť ještě nedávno jsem se tak těšila a už je po? No však to všichni známe, tak to prostě je. Každopádně dneska po příjezdu domů jsem se cítila velmi nabitá energií. Ne jen tak nějakou energií, kterou můžu použít na nějaký sport, nebo práci v domácnosti apod. Energií, kterou moc ráda vkládám do svého života. Energií pracovat na sobě a dosahovat svých cílů. Energií milovat sama sebe.

Tento jediný víkend neprovede s našimi těly zázraky (i když věřím, že Adélčina energie v nás zůstane dlouho:-) ). Teď záleží jen na každé z nás, abychom svůj život posunuly tam, kam chceme a získaly od něj to, co nám schází ke štěstí. Adélka je úžasná osobnost, která nepracuje. Ona žije v duchu své životní filosofie a pomáhá jiným ženám. A to je velký rozdíl. Na jejich kurzech je vidět, že své znalosti předává s láskou a že ji opravdu baví nám ostatním pomáhat a ukazovat nám tu lepší cestu. Moc bych si přála, abychom se třeba za rok zase všechny sešly a řekly si, kam se naše životy posunuly. V tuto chvíli už mi zbývá jediné – Adélko DĚKUJU! 😉

Přehled kurzů a bližší informace přímo na stránkách Adélky:

http://www.hormonalni-joga.cz/

Hlava jako mocná čarodějka

Loňský rok byl pro mě v mnohém přelomový. Spoustu věcí jsem přehodnotila a něco se mi podařilo už i změnit. Jeden z největší přelomových okamžiků ale přišel v červenci. V květnu jsem po několika letech dala výpověď v práci a těšila jsem se, jak si užiju alespoň měsíc volna. Budu relaxovat, sportovat (ano, konečně se zbavím těch kancelářských kil), číst knihy, které miluju atd. atd. Byl tu červenec, venku nádherně a já měla konečně volno. Wau… Vyrazila jsem celá nadšená na kolo a doslova jsem jela až do minusu. Cítila jsem na sobě, jak ze mě všechno spadlo – veškerá maska, kterou jsem několik let nosila. Bohužel i sama před sebou. Ten den jsem si cestou sáhla na fyzické, ale i na psychické dno. Absolutně. Najela jsem sice jen nějakých 40 km (po prvotním ujištění, že nebydlíme v kopcovité oblasti, jsem sjela několik krušných kopců nahoru i dolů), ale ta cesta pro mě byla naprosto o něčem jiném. Byl to takový můj restart. Doma jsem byla naprosto vyčerpaná, ale své dno jsem podpořila ještě půstem. Ano, pro někoho šílená kombinace, pro někoho šílenství. Jenže občas je opravdu nutné, aby měl člověk prostor podívat se hluboko sám do sebe.

Já jsem si myslela, jak jsem všechno pochopila a jak se mi otevřely obzory. Trvalo to asi týden a mě začalo být divně. Cítila jsem bolest a odmítala jsem si to přiznat, protože mi to bylo hloupé. Jenže bolest mě dohnala na pohotovost. Následoval chirurgický zákrok a nařízení, že mám ležet – div, že mi dovolili se hnout. Po týdenní kontrole další řezání. Po 3 týdnech jsem se dostala ke specialistovi a … další řezání. Mimo jiné mi bylo i řečeno, že ležení mi naopak škodí. Takže pohyb ne, ale co nejvíce sedět. Pokračovalo to takto další skoro 2 měsíce. Z mého odhodlání a prozření byl balíček nervů. Střídalo se u mě období, kdy jsem přemýšlela nad tím, co mi chce tělo říct a období, kdy jsem jen schoulená ležela a brečela bolestí nebo zoufalstvím. Během té cesty jsem se mnohem víc naučila respektovat své tělo a byla to mimo jiné i má cestě k bezlepkové stravě. Kdykoliv jsem si totiž dala něco s lepkem, stav se zhoršil.

„Díky“ tomuto dlouhému maratonu jsem obviňovala kolo, že to ono za všechno může. Ne tedy přímo to kolo, ale cyklistika jako taková. Pak jsem si myslela, že jsem to prostě jen po dlouhé době nicnedělání přehnala a tělo to nezvládlo. Jenže dneska už vím, že tato nemoc by pravděpodobně přišla tak jako tak i bez kola. Po letech stresu z práce a všech životních okolností mělo moje tělo volno. Mohlo dýchat. A najednou muselo všechno ven. Uvolnila se psychika. Tělesné problémy se sice také ukázaly, ale jsem za ně ráda, protože tělo mělo čas se s nimi vypořádat. Pořád ale ve mně byl blok, že na kolo si jen tak nesednu.

Proč to ale píšu zrovna dneska? Je to pár dní, co nám přišla pozvánka na cyklovíkend. Říkala jsem si super, to pojedeme. Bude zábava a snad bude i nějaká krátká trasa, abych to zvládla (myšleno třeba 15 km). A tak jsme se přihlásili. Ten červíček ve mně ale hlodal a přemýšlel. Říkala jsem si, že když teď cvičím v podstatě denně, tak s fyzičkou problém nebude. Jenže, co když tam dojedeme a já na to kolo nesednu? Všechno je to v hlavě a já to vím. Dneska jsem si řekla, že je čas to v té hlavě přepsat a na to kolo sednout HNED! Teda zatím jen na rotoped doma, protože venku je zima ještě :-) A víte co? Ujela jsem 15 km (pro začátek jsem spokojená) a cítím se skvěle! Nenechme strach ovládat náš život a žijme ho přesně takový, jaký chceme, aby byl.

Co je ten Váš strach, který potřebujete překonat?

Člověk míní, život mění

Pravděpodobně všichni známe takovou ty situaci, kdy se pro něco rozhodneme – víme, že to myslíme tentokrát opravdu vážně – a uběhne pár dní a všechno je ve starých kolejích. Já většinu svého života bojovala s nadváhou. Zdravé jídlo je pro mě už dneska víceméně samozřejmost (chybovat je lidské), ale se cvičením jsem měla vždycky problém. No a to byly vždycky právě ty chvíle, kdy se u mě potvrzovalo, že člověk míní a život mění. Několikrát jsem se do toho už opřela. Začala jsem pravidelně cvičit a během pár dní, max. 2 týdnů se něco stalo – nachlazení, problémy v rodině, nemoc, atd… Zkrátka něco, co jsem si možná i v duchu přitáhla a pak jsem si (opět v duchu) říkala: uf, můžu zase přestat na chvilku. Jenže jak jsem vynechala cvičení třeba na pár dní, tak pak byl návrat ohromně těžký a pravděpodobnost, že znovu budu cvičit někde na nule. Bohužel.

Ale jelikož vím, co chci a vím, že chci být zdravá, štíhlá a fit, tak tuhle svou vizi neopuštím a minulý týden jsem se do ní pustila znovu. A hádejte, co? Jsem nemocná. Moje tělo nezklamalo a opět si mě testuje. Jenže tentokrát jsem na něj už připravená a nenechám se zlomit. Včera jsem si dala jen jógu, ale dneska mě čeká HIIT a jsem rozhodnutá do toho jít. Tělíčko si musí zvyknout, že ta kdo teď bude rozhodovat jsem já. Samozřejmě si svého zdraví vážím a nechci ho nijak ohrožovat, ale chci překonat tu kouzelnou hranici, kdy je to o lenosti a kdy jsou důvody vážné.

Zároveň když jsem ale nemocná, tak se mi nic moc nechce dělat. To určitě znáte taky. Nesnáším ale pocení. Hrozně mi to vadí a proto v posteli s hrnkem čaje nevydržím. Raději si pustím nějaký hezký film nebo seriál a nechávám se trochu unášet. A protože chci zůstat motivovaná, tak jsem si dříve pouštěla epizody The Biggest Loser. Super, ale návykové, jelikož doukoukáte jeden díl a máte potřebu si pustit další. Včera jsem objevila nový seriál s Jillian Michaels – Losing it with Jillian. A musím říct, že se mi to celkem líbí. Tyhle seriály obecně jsou fajn. Jednak, jak už jsem psala, nakopávají motivaci a jednak nejsou dabované, ani otitulkované, což je super pro trénink angličtiny. Doma koukáme většinou na originální znění filmů, ale s titulky. A to člověk vždycky v pohodlnosti nechá oči sklouznout právě dolů na ty bílé řádky. Ale zpět k Losing it. Proč o tom píšu zrovna dneska? Před chvilkou jsem dokoukala jeden díl, který mě opravdu zaujal.

Spousta lidí svádí svou nadváhu / obezitu na geny. „To moje mamka byla vždycky silná.“ „Babička je taková naše kulička“ „A táta? Ani nemluvit“ Ano, genetika má svůj podíl, ale zamýšleli jste se někdy nad tím v jakém smyslu? Samozřejmě, všichni v sobě máme určité předpoklady k nějakým nemocem, tělesným proporcím apod. Ale ohromný vliv na naše zdraví, tělo a psychiku mají i tzv. tajné programy. Ty si neseme s sebou celý život a vznikají od brzkého dětství. Mnohdy si ani nemusíme uvědomovat, že zrovna toto v sobě máme a co všechno to ovlivňuje. V tomto díle (https://www.youtube.com/watch?v=OV0zEngmsX8) se tajné programy objevily u obou dívek. Pocit nutnosti, že se musí starat o matku a nedůvěra v lidi kvůli odchodu otce. Já se momentálně hodně zabývám odhalováním svých vlastních tajných programů a mnohdy jsem opravdu překvapená, co o sobě zjišťuji. Pokud i vy ve svém životě řešíte nějaké problémy a divíte se, co za tím je, zkuste se nad tím zamyslet, kde to vlastně mohlo vzniknout. Během krátké doby se k tomuto tématu na blogu vrátím a určitě vám sem dám zajímavý článek.

Vědci už potvrdili, že naše zdraví je ovlivněno až 7 generací zpět. Zamysleme se proto nad tím, jak dnes ovlivňujeme zdraví svých potomků a jejich dětí. Pokud vidíme, že my máme nějakou zdravotní zátěž a nějaké nemoci, jak asi dopadnou oni? Pokud se my něčím stresujeme, nepřenášejme to na děti. Ony opravdu nejsou splachovací, i když to tak někdy vypadá.

Krásný pátek vám všem, Lucka